O radosti vyplývající z leptání pupence kyselinou

Sekundě A se podařilo navštívit Werichovu vilu, prohlédnout si Werichovu pracovnu i spižírnu, vyzkoušet psací stroj i kouzelné pianino, trochu v předstihu se seznámit s Osvobozeným divadlem i estetikou Devětsilu. Na zdi visely obrázky Jiřího Trnky, Františka Tichého a spousty fotografií, na mnoha z nich Jiří Voskovec v různých fázích života V + W.

Dívali jsme se z okna – z toho, z kterého Werich spouštěl klíč návštěvám i z toho, kterým byl šmírován Státní bezpečností. Ty návštěvy občas rozčilovaly básníka Vladimíra Holana – k němu se časem pročteme. Bydlel v přízemním bytě, tam, kde dnes nalezneme populární kavárnu-cukrárnu. O vnější svět nejevil příliš zájem, spíš o návštěvy Hamleta. Nebo Shakespeara. Není ani moc divu. Poslouchali jsme průvodce, reagovali na již známé filmy či texty – Císařův pekař, Byl jednou jeden král, Fimfárum.

Snad jsme si uvědomili, že dramatický život Jana Wericha nebyl vůbec jednoduchý. A že třeba pohádky z Fimfára nemusí být nutně jenom pro děti.

Návštěva lákala i k tomu, aby si člověk pak doma pustil onoho brabence ze setkání s Ezopem, zamyšlený Kloubouk ve křoví, díky Svěrákovu filmu zpopularizovaný Tmavomodrý svět, Svět, který je jen náhoda a uvědomil si, že za těmito texty stojí také Jan Werich. Na závěr Bugatti step (zněl i z kouzelného pianina), aby se nezapomnělo na Jaroslava Ježka, věrného kamaráda V + W z radostných i méně radostných časů, nakonec i z emigrace.

M. Moravcová

Galerie: 
Obrázek k článku O radosti vyplývající z leptání pupence kyselinou