Septimánský exodus

Ráno 14. května bylo možno na Hlavním nádraží pozorovat hlouček studentů obou septim pod vedením dvou "pánů v bílém", jak se o překot cpou do vlaku jedoucího do Berouna. Naším cílem bylo dopravit se pěšky z Rejkovic do Svaté Dobrotivé a po cestě se pokud možno duchovně obnovit.

Tématem celé duchovní obnovy byl Exodus (z pochopitelných důvodů – pochodovali jsme opravdu dlouho!). Kromě chůze jsme ale stihli i krátké rozjímání nad Písmem, zdolání zříceniny hradu Valdek nebo katechezi na skalní vyhlídce, kam jsme ovšem napřed museli vylézt po značně kamenitém svahu. Cestou se od nás odpojila paní profesorka Kroftová a naopak dorazil pan profesor Koronthály, který nás od té chvíle neustále zahrnoval svou přímo otcovskou péčí (vlastní děti totiž nechal doma). Naše putování naštěstí netrvalo celých čtyřicet let a tak jsme pozdě odpoledne za mírného deštíku dorazili až do kláštera v Zaječově. Po mši svaté, vydatné večeři a ještě vydatnějších nešporách se šli někteří aktivní jedinci věnovat fotbalu. Pasivnější přívrženci sportu se šli (pochopitelně s doprovodem!) podívat na přenos hokejového utkání národního týmu s Rakušany. Večer nás zastihl zpět v klášteře, kde jsme si brzy popřáli krásné sny. Ovšem ještě dlouho do noci se chodbami ozývaly hlasité modlitby některých zbožnějších spolužáků.

Ráno nám nezbývalo než sbalit své batůžky a kuférky (samozřejmě až po mši svaté a ranních chválách) a vydat se na zpáteční cestu směrem do Hořovic. Hlad nás ovšem dohnal již u vodní nádrže Záskalská, kde jsme po důkladné koupeli dojedli zbytky svých zásob. Po krásné cestě loukami a lesem jsme se dostali až na nádraží, kde jsme nasedli do vlaku a usilovně zpívajíce zbožné písně dojeli až do Prahy.

Nezbývá než poděkovat otcům Hyacintovi a Filipovi za skvělý duchovní i jiný doprovod a p.p. Koronthálymu za pevné nervy a výdrž. A také tomu pánovi, který nám k lepšímu sledování hokeje koupil pistácie.

Ludmila Slavická, VII. B

foto: Alžběta Kameníková a fr. Hyacint