30 let AG - absolvent Tomáš Lapáček

Téma: 

Poslední z naší série rozhovorů s absolventy má trochu odlišnou formu. Témata, ke kterým v předchozích článcích mířily konkrétní otázky, jsou zde přítomna v rámci souvislého textu, vycházejícího z obsáhlého zamyšlení nad studiem na AG a jeho vlivem na pozdější život absolventa Tomáše Lapáčka.





Moje jméno je Tomáš Lapáček a teď se nacházíme na půdě Arcibiskupského gymnázia, kde jsem studoval mezi lety 1993 a 2002.

Byl to doposud asi nejdelší úsek mého života, kdy jsem soustředěně vykonával nějaký jeden soubor činností, a doufám, že ještě třeba něco těch osm let tady překoná.

Musím ale říct, že určitě bude velice těžké pro jakoukoliv aktivitu nebo výkon nějaké činnosti v budoucnu překonat tu hlubokou rýhu, kterou ve mně AG zanechalo. Samozřejmě ta rýha není prázdná, je to řeka energie, ze které jsem čerpal ve všech dalších etapách svého života.

Přísun hnojiva

Pocházím z katolické rodiny, Arcibiskupské gymnázium je podle názvu samozřejmě zařízení s křesťanským rámcem, ale naše náboženská výuka byla pojatá spíše jako religionistika. Velmi jsem oceňoval, že jsme dostávali informace v širších souvislostech, tedy ne jenom formou nějakého katechismu, ale i rozvoje a vývoje ostatních náboženských a filosofických směrů. Dostat takové vzdělání bylo úžasné a pro dvanácti-, třináctileté děti asi docela neobvyklé.

To samé platí pro sedm let latiny. To je prostě pecka, protože vám dál pomůže potom s jakýmkoliv dalším jazykovým vzděláváním, i když samozřejmě v tehdejší době jsme to vnímali jako torturu.

Celkově jsme dostali možnost načerpat tady velice holistický, celostní pohled na společnost, na její fungování, včetně asi tří let filosofie, kterou jsme měli s tehdejším panem ředitelem Křížkem.

To znamená, že ta formativní síla byla obrovská.

Já aktuálně působím jako ředitel Pražského inovačního institutu. To je obdoba center technologického a znalostního transferu, které možná znáte z Jihomoravského a Moravskoslezského kraje. Tam jde o slavný JIC a SIC, které by měly by to být motory české znalostní ekonomiky. Předtím jsem pracoval jako ředitel Sekce strategií na Institutu plánování a rozvoje Prahy.

Ačkoliv nyní v Praze vedu ústav, který by měl městu pomáhat se zorientovat ve světě technologií a nových poznatků, pracujeme na rozvoji umělé inteligence, umělé superinteligence, a tak dále - pořád tu budou lidé a pořád držíme člověka v centru aktivit. Z toho vyplývá, že sociální dovednosti a schopnost fungovat v týmu bude pořád klíč k úspěchu, nejen v pracovním, ale i v osobním životě. Často se vracím ke vztahu mezi kvantitou a kvalitou.

Já můžu teď těžko říct, jestli to, že jsme věděli, že spolu budeme osm let, nás nějakým způsobem formovalo do soudržného týmu, jestli jsme opravdu byli osobnostně tak dobře kompatibilní, jestli to byla nějaká náhoda, nebo to bylo formativní vedení pedagogického sboru. Ten, v době kdy jsem tady studoval, i jenom čistě na papíře vysoce přesahoval průměr jakéhokoliv jiného pedagogického sboru, co se vzdělání a zkušeností týče.

Ačkoliv jsme byli třída osobností, která měla potřebu se pubertálně projevovat, tak jsme tohle velice silně vnímali. Měli jsme možnost čerpat vědomosti od docentů, profesorů, doktorů ve svých oborech, a bylo to jako pít tu nejčistší vodu. Tohle bylo vysoce formativní protože na jednu stranu jsme měli mladickou energii, buřičství, a zároveň jsme měli na paměti, že to musíme dělat kultivovaně, protože tihle lidé si opravdu zaslouží respekt.

Myslím, že tohle v naší době, teď se bavíme o konci devadesátých let a začátku tisíciletí, byla extrémně dobrá průprava na další život.

Momentálně na PII řídíme projekty Krajského akčního plánu pro vzdělávání, takže mám kontakt s realitou vzdělávání v Praze, a vím, že je dnes daleko dynamičtější. Jsou tady externí vlivy, zase ten vztah mezi kvantitou a kvalitou, přetíženost, nejenom v souvislosti s válkou na Ukrajině, nároky na kantory jsou neskutečné, děti jsou dneska formovány velkou spoustou vnějších vlivů, ať už jsou to sociální sítě, různé influencerské kanály, a podobně. Za nás to takhle dynamické určitě nebylo.

Vlastně teď vidím, že jsme vyrůstali v nějakém Hobitíně, nebo skleníku. A v něm jsme měli skvělé zahradníky a taky veškeré hnojivo a přísun živin, které jsme potřebovali.

Univerzita byla jednodušší pokračování gymplu

Kdybych se vrátil k tomu, co jsem mohl zužitkovat a jakým způsobem se v dalším profesním životě projevila ta průprava, kterou jsme tady dostali, tak já jsem obecně člověk, který je manažerský typ, s holistickým přístupem. Na AG mi hodně vyhovoval ten humanistický a polyhistorský, přístup, navzdory tomu, že jsme čelili tlaku na to se specializovat, mít nějakou technickou průpravu.

To já tedy podporuju - vždycky je vidět, že lidé, kteří jsou schopní skloubit nějaké technické a humanitní vzdělání, mají o trošku lepší výchozí podmínky pro nějaký úspěch a určitě je dobré nabízet studentům obě tyhlety linky, a nějakým způsobem je provazovat.

Tehdy jsem z přechodu na VŠ měl pocit, že gymnázium už tehdy byla vlastně taková přípravka na vysokou školu. Pro většinu z nás byly přijímačky úplná hračka a de facto jsme se na vysoké škole potkali s úplně stejnými lidmi, jací nás učili tady. Takže jsme věděli, jak s nimi jednat. Samozřejmě už jsme nebyli puberťáci.

Někteří moji bývalí spolužáci až na vysoké škole zúročili to, co se do nich tak nějak možná podprahově dostalo na gymnáziu, takže i když třeba byli průměrnými studenty, co se známek týče, tak téměř vždycky bylo jasné, že jsou to talenti. V nějakých těch memorovacích disciplínách třeba úplně nebyli ti nejsvědomitější, ale na vysoké škole se ukázalo, že ten talent a schopnosti tam jsou. A zároveň že tam jsou sociální dovednosti z práce v módu, řekněme, učeň - mistr. Myslím, že tam začala akcelerace toho, co se připravilo v těch 8 letech před VŠ.

Pro mě byla univerzita trochu nuda, protože mi přišla jako pokračování gymplu. Co se týče obtížnosti studia, byla jednodušší. To možná to bylo i fakultou, a samozřejmě, pokud bych dělal podobný rozhovor pro FSV UK, tak bych tam asi tohle neřekl. Na druhou stranu je třeba zmínit, že ta průprava, kterou jsme na AG dostali, byla tvrdá, ale férová, a přesně podle hesla "těžko na cvičišti, lehko na bojišti."

V zaměstnáních, kde jsem působil potom, jsem už nikdy nebyl osobnostně a osobně tak challengeovaný jako na gymnáziu, v nutnosti překonat se, naučit se něco. Čerpám z toho vlastně doteď. A i u lidí, kteří s tím měli na gymplu trochu problém, vidím, jak dneska, po těch dvaceti letech, jsou za to vděční. Třeba i říkají: "Safra, měl jsem ještě přitlačit víc, když jsem na to měl čas," protože teď už se samozřejmě potýkáme s tím, že není moc čas nic studovat a dostudovávat. Takže já těžko můžu vyslovit, jak jsem té škole vděčný.

Nevím komu, abych to nějak nepersonalizoval, ale bez těch 8 let, které jsem tady strávil, si absolutně nedovedu představit zvládání pozdějších životních situací. Samozřejmě vím, že ne každému sedí to samé, mluvím primárně za sebe. Nicméně reflexe, vzpomínání, které posledních deset let s bývalými spolužáky absolvujeme několikrát do roka, mě utvrzuje v tom, že celkově to byl pro všechny obrovský, obrovský přínos.

Principem úspěchu je několikrát selhat

Ty třídy taky nebyly stejné. Měli jsme paralelní třídu, kde ta chemie byla trošku jiná, i osudy lidí po maturitě byly trochu jiné, ale obecně si myslím, že díky jazykové průpravě, kterou jsme tady získali, byla obrovská odvaha a chuť na vysoké škole vyrazit ven, do zahraničí.

Klubíčka, která nám tu profesoři hodili, měla spoustu konců, které jsme chtěli nějakým způsobem zachytit a navázat si je. Takže já jsem se snažil využít možnosti studovat v zahraničí na Erasmu, jel jsem studovat do Británie, protože jsem měl pocit, že tam to bude nejsložitější univerzita. Nechtěl jsem strávit Erasma jenom popíjením v Drážďanech. Ale je tam naprosto jasná linka. Já svůj život nestrukturuju dopředu, že bych měl nějaké velké plány, spíš je to o vnímání příležitostí.

To je i nějaký princip podnikavosti, kterou se snažíme teď zpětně a i v rámci nějakých systémových strukturálních opatření podporovat v dětech a studentech. Podnikavost je o tom, že máte nějakou kvalitu, talent, a zároveň vás prostředí motivuje k tomu hledat příležitosti, rozvíjet je, ne vždycky úspěšně. Principem úspěchu je, že musíte několikrát selhat. Prostředí by mělo být podněcující k odvaze objevovat, experimentovat. To tehdy na AG bylo v souladu s tím, jak celá česká společnost fungovala.

Nicméně si i tak myslím, že tady bylo dobře vyváženo rozvíjení talentů, taková ta mentalita amerických univerzit; "Tenhleten člověk holt asi nikdy latinsky úplně dobře umět nebude, ale je to brilantní pianista." Bylo vidět, že profesorům byl vlastní celostní pohled na tu věc. To neznamenalo žádné úlevy, ale že hodnocení nebylo denunciující. Vnímalo se, že existuje nějaký vějíř talentů, a docela citlivě se s ním pracovalo. Standard toho, jakým způsobem byli lidé podněcováni, tady byl vyšší, než na jiných školách.

Bylo vidět, že to těm profesorům není jedno. To jsme i jako puberťáci a rebelové hodně oceňovali, že jsme věděli, i když nás to tehdy možná štvalo, že nikomu nejsme ukradení. To možná i trochu zapadá do toho, že je to přece jen Arcibiskupský gymnázium s nějakým křesťanským přístupem, a to jsme kvitovali. A když jsem se tady teď procházel po dvaceti letech, tak z těch nástěnek to na mě dýchá pořád.

KalokAGhatia

Po vysoké škole jsem pracoval v Evropském parlamentu jako asistent europoslance.

Ta otevřenost a vícekanálovost, ten holistický přístup, to je něco, co si člověk nese třeba už trochu z rodiny, ale bylo fajn, že na AG, byť na to kurikulum asi nebylo formálně stavěné, to profesoři oceňovali.

To samé platilo o sportu. Většina, řekněme, mohutností, tu směřovala do intelektuálních sfér, ale oceňovaly se i obrovský sportovní talenty, ať už v běhu, nebo ve fotbale. Naše sportovní dny byly legendární vyvrcholení rivalit mezi třídami, za bujarého podporování třídních učitelů. Takže jsme vnímali, já použiju výraz, ze kterého asi bude mít radost bývalý pan ředitel Křížek, hledání kalokaghatie, vyváženosti mezi rozvojem duševních a fyzických schopností. Jedno bez druhého se nemůže dlouhodobě plně rozvíjet.

Jde o to mít lidský přístup, zároveň ale vnímat, že je nějaký systém, a jsou nějaká pravidla. Myslím, že to na AG bylo velice vyvážené a to si podle mě odnášíme všichni do našich dalších kariér. Ať už v manažerských pozicích, nebo naopak jako zaměstnanec, kdy vnímáte nějakého svého manažera, po tom jdete, sledujete to. Je to i v učebnicích managementu. Hledáte to v praxi a nějak s tím pracujete.

Vidím, že lidé, které nabírám, nebo lidé, kteří mi projdou rukama u různých pohovorů, už tím dnes tak samozřejmě nedisponují. Myslím, že je potřeba se vrátit k sociálním dovednostem, k péči o lidi, samozřejmě v spolupůsobení s technologií. Technologie se bude rozvíjet, vždycky je bude někdo vyrábět. Je to ale o vztahu mezi technologiemi a lidmi, a o tom, co můžeme udělat my na straně rozvoje lidského kapitálu.

Je to práce s pokorou, jde o rovnováhu mezi ambicemi, pokorou, vnímat svůj pohled na věc a zároveň potřeby struktury. Přišlo mi, že antické hledání zlaté střední cesty na AG vždycky bylo základním mottem, i když třeba nevyřčeným. Je to typické i pro českou společnost.

Jsem moc rád za naši třídu. Když si to vezmete, jsme tam tři ředitelé městských organizací, asi pět doktorek, několik právníků, neuvěřitelně úspěšný inženýr, geniální matematik a programátor, jeden z nejlepších evropských záchranářů... je to téměř soběstačná jednotka. Je skoro až dojemné, když si vezmu, jak se scházíme, protože osm společných let je skvělých, hlavně retrospektivně, v tu dobu to někdy třeba bylo náročnější. V tom věku jsme si úplně nedovedli představit, jak dlouho to trvá, a teprve teď oceňujeme ten Hobitín a tu skleníkovitost, kterou jsme tam měli k dispozici, kterou už nikdy mít nebudeme. Taky teprve zpětně si uvědomujeme, že i na papíře AG bylo a podle mě pořád je mezi třemi až pěti nejlepšími gymnázii v České republice. Až teď vnímáme ty tabulky trošku víc, tehdy jsme to samozřejmě moc neřešili.

A ta průprava do pozdějšího života byla naprosto zásadní. Já bych to možná ještě připodobnil k tomu, jak dnes personalisté pracují třeba s tím, když v životopise uchazeče najdou členství ve skautu. To je bráno jako extrémně plusový bod, protože právě ve skautu se naučíte fungovat na základě nějaké vyváženosti osobnosti jedince a potřeb celku, naučíte se fungovat v týmu.

A přijde mi, že to na AG vlastně byl takový indoor skauting.

Takže mám pocit i z životních drah mých spolužáků, že je to přidaná hodnota do našeho života kterou nejsme schopný ani docenit.

Galerie: 
Obrázek k článku 30 let AG - absolvent Tomáš Lapáček