V rámci letošního projektu jsme v posledních listopadových dnech zhlédli mimo jiné několik filmových dokumentů z cyklu "Příběhy železné opony", 29.listopadu 2016 jsme přivítali pana doktora Jaroslava Šedivého.

V úterý 29. listopadu se někteří studenti našeho gymnázia zúčastnili besedy s panem doktorem Jaroslavem Šedivým, význačným historikem a polistopadovým diplomatem. Jaroslav Šedivý se narodil roku 1929, během dvacátého století zažil čtyři různé politické režimy, po Sametové revoluci byl velvyslancem ve Francii, Belgii, Lucembursku a Švýcarsku a mezi léty 1997 a 1998 i ministrem zahraničních věcí. Doktor Šedivý nám vyprávěl o uvolňování poměrů v šedesátých letech a následné normalizaci, o svém zatčení, vyslýchání a půlroční vazbě i o své sedmnáctileté profesi myče oken. Zmínil se také o svém přátelstvím s Milanem Kunderou, a o tom, jak se jeho historky staly podkladem pro některé pasáže Nesnesitelné lehkosti bytí. Ke konci besedy se věnoval i problémům spojeným s odchodem ruských vojsk po roce 1989.

                Beseda se povedla a věřím, že se líbila nejenom nám, ale i našemu hostu.

(Berenika Bendová, V. A)

  "Dráty, které zabíjely" je dokument z roku 2006. Pojednává o elektrických zátarasech a nášlapných minách, které nechali rozmístit zastánci komunismu na hranicích. 

  Líbilo se mi zpracování dokumentu. Obsahoval mnoho fotek, které jsem nikdy neviděla. Snímky byly děsivé. Je jasné, že touha po svobodě byla pro lidi důležitější než strach. Dokumentem provázel Jaroslav Hutka, pamětník a odpůrce komunistického režimu, člověk projevující velké osobní zaujetí pro toto téma. Dokument obsahoval i výpovědi dalších svědků probíraných událostí. Celkově mě také zaujala zrůdnost toho, že pohraničníci byli nuceni zabíjet nevinné lidi a brát tak na sebe odpovědnost rozhodovat o životě svých bližních.  

  Tento snímek mi otevřel oči. Myslím, že mi nikdy plně nedošlo, jak kruté toto opatření bylo. Netušila jsem, že kvůli němu zemřelo tolik lidí, a neuvědomila jsem si, že mnoho z nich byli také vojáci, kteří hranice hlídali. Myslím, že to bylo nelidské.

(Johana Půčková, V. B)

 Zaslaly Hana Almerová a Jana Ginzelová