V pátek 28. 3. 2008 odpoledne proběhlo v Kongresovém centru Olšanka celostátní finále soutěže o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Amos. Naše želízko v ohni, Zdeňka Lauschmanna, jsme vyrazili podpořit v hojném počtu vyzbrojeni transparenty a nadějemi.

Při vstupu do sálu jsme ztuhli zděšením - naše místa byla sevřená burácejícími šiky Moravanů, zleva bílými, zprava žlutými. A když moderátor vyzval přítomné k hlasové zkoušce, bylo jasné, že naše hlasitostní průprava je naprosto nedostatečná. Ale to nejhorší mělo teprve přijít: kapela Maxim Turbulenc - tři strakatí mastodonti vyluzující nepopsatelný kravál. Při jejich dalších produkcích už jsme byli chytřejší a zacpávajíce si uši, opouštěli jsme kvapně sál.

Finále mělo i své světlé stránky, například vzácné hosty: slovutný cimrmanolog Miloň Čepelka zadal finalistům první soutěžní úkol, totiž zapsat do žákovské knížky za 75 vteřin poznámku o právě 15 slovech. Poznámka Martin neustále vyrušuje, neučí se, nenosí pomůcky, chodí pozdě do hodiny, fuj, fuj, fuj. Lauschmann se zadavateli líbila nejvíc.

Karel Šíp žádal po soutěžících otázky pro školní tabuli, J. A. Komenského, ministra školství O. Lišku a sebe sama. Z. L. vzal ohleduplně v úvahu Šípův deklarovaný vztah k matematice a milosrdně se otázal, kolik je jedna a jedna; zato pan ministr se mohl těšit na otázku Kolik dostanou učitelé přidáno od 1. 1. 2009?. (Na večerní tiskové konferenci s finalisty se nad ní opravdu zapotil.)

Nejmilejší hosté, Hurvínek a Mánička, spolu pohovořili o svých školních zážitcích a pak finalisty vyzkoušeli, kolik si toho z jejich rozhovoru zapamatovali.

Rozhodující čtvrtá disciplína byla pětiminutová scénka kantora s jeho pěti vybranými žáky. Po moderním tanci, cirkuse, archeologicko-přírodovědné výpravě Sněhurky a sedmi trpaslíků, písničce a záchraně oblíbené kantorky nejprve z kotle afrických domorodců a pak od svatého Petra přišla řada na AG. Po vší té předcházející vřavě jsme museli působit jako zjevení: autentické AGčkové zvonění, žáci se staví na pozdrav, spícího maturanta však probere až Zdeňkovo krchnutí. Ukázněná hodina matematiky začíná připomenutím narozenin Jana Amose Komenského a jeho doby. Víte třeba, co se tenkrát zpívalo? Zazněl renesanční čtyřhlas Rorando coeli včetně ozvěny z hlediště. A pane profesore, čeho si na Komenském nejvíc ceníte Vy? Že se nikdy, ani přes veškerá neštěstí, která ho potkala, nevzdal. Vždycky dokázal začít znovu, nic ho nezlomilo. A byl všestrannou osobností, uměl vyvážit práci a rodinu, přísnost a laskavost, radost a tichost v usebrání, vědu a víru. A tu vyváženost navzdory protivenstvím Z. L. nakonec názorně vyjádřil efektním cvikem zvaným váha.

Zlatou Amoskou se stala Emílie Kostrbová z Bučovic (blahopřejeme!) a my jsme si (pozdě) uvědomili, kde jsme udělali chybu. Nešlo ani tak o kvality pedagoga jako o hlasitý projev sounáležitosti a náklonnosti mezi ním a žáky. Dovolila bych si citovat jednoho studenta: Po tom, co jsem dneska viděl, si těch svých kantorů vážím ještě víc. A pochopil jsem, že to už žádnému svému oblíbenému kantorovi nemůžu udělat, abych ho přihlásil do téhle soutěže. (Dlužno však přiznat, že předcházející kola měla zcela jiný charakter.)

Zdeňku Lauschmannovi patří naše srdečné díky, a to nejen za statečnost a příkladnou reprezentaci školy.

Text i fotografie: Ivana Hajičová

Zvukový záznam (1,2MB)
Odkaz na video ve formátu flash (Český rozhlas)