„A nakonec nevím, čí je to příběh. Jeho? Její? Můj?“

„Mám z toho úplně husí kůži, a to jsem tam tenkrát ani nebyla.“

„Normálně se s ním vlastně skoro vůbec nebavím, ale teď…“

Narrative 4 je celosvětová, původně  irská snaha o „radikální empatii“ prostřednictvím vyprávění příběhů a intenzivního naslouchání. Zní to jednoduše. V našem případě si náhodná dvojice odvyprávěla krátký příběh ze svého dětství. Nemusí to být vždy nutně příběh z dětství, ale pro nás bylo zadání takovéto. Jeden vypráví, druhý poslouchá. Pak si to prohodí. A pak se skupinka opět sejde – a dejme tomu Eliška vypráví v 1. osobě příběh dejme tomu Jakuba, na chvíli se stane jím, vypráví jeho zkušenost – a ostatní, včetně Jakuba, poslouchají. Pak vypráví Jakub Eliščin příběh – Já, Eliška, když mi bylo asi pět let… Třeba. A pak se mluví o tom, jaké to je, když člověk slyší vyprávět svůj příběh ústy někoho jiného. A jaké to je, když to ostatní poslouchají – a já to slyším. A jak ten svůj zážitek vnímám po mnoha letech.

Kombinace účastníků mohou být různé, myšlenka stejná. Zde si vyprávěli účastníci relativně homogenní skupinky. Otcové zakladatelé Narrative 4 (a klidně si to najděte :) ) se snaží dávat dohromady skupinky značně nehomogenní, občas přímo potenciálně výbušné.  Aspoň chvíli být v kůži toho druhého a pokusit se vnímat z jeho perspektivy…

Programové oddělení DOXU tuto aktivitu spojilo s aktuální výstavou Nadějné vyhlídky – Obraz dětství v moderním českém umění. Zabývali jsme se tedy i vystavenými díly, vztahovali je ke svým příběhům.

Nakonec jsme vylezli do úžasné vzducholodě Gulliver – potěšila nás vlajka pro Ukrajinu…, viděli chvíli svět shora, připomněli jsme si Jonathana Swifta i záhadného Fombelleova Vanga.

Do DOXu se brzy vrátíme, ať už na další výstavu ze zamýšlené trilogie (proběhlá Vanitas, současné Nadějné vyhlídky, budoucí Nemoc) nebo na některý z workshopů.

V aktu mezipředmětové spolupráce třídu doprovodily M. Moravcová a M. Peterková.

Text Moravcová, foto Peterková