Jaké to je, jít z Arcibiskupského gymnázia na učňák? 

Znamená kovařina větší možnosti seberealizace, než jiná práce?

Má řemeslo zlaté dno?

Absolvent Vojtěch Hübner, umělecký kovář a sklář, zná odpovědi na všechny tyto otázky, a sdělí vám je v dnešním rozhovoru.

Ve videu jde pustit titulky, k dispozici je i přepis.

Vojtěch Hübner je umělecký kovář a sklář. Na Arcibiskupském gymnáziu studoval mezi lety 2004 a 2012.

Jaké máš na AG vzpomínky?

Nevim. Já jsem většinu školy prospal.

Ale asi se mi nejvíc vybaví třída jako kolektiv, kterou jsme měli a doteď máme super.

Určitě obě dvě pouti do Santiaga de Compostelly, ať už ta první v tercii, nebo ta druhá,

kterou jsme podnikli se třídou a s třídní učitelkou po maturitě. Vlastně asi většina akcí, lyžáků na Fišerce a podobnejch záležitostí, na kterejch jsme se třídou byli, když jsem tam zrovna byl.

Jak bys řekl, že tě AG ovlivnilo, nebo co ti dalo?

Já jsem se původně nechystal jít na gymnázium, chtěl jsem na strojárnu, na průmyslovku. Že jsem se přihlásil na gympl byla práce mejch rodičů a zpětně to hodnotím jako dobrou cestu a dobrou zkušenost.

Určitě mi AG dalo poměrně slušnej všeobecnej rozhled, dalo mi nějakej způsob náhledu na svět,

kterej jsem potom na dalších školách viděl zase jinej, a dalo mi kontakt a náhled do skupiny lidí, s životním stylem a filosofií, do který bych jinak neviděl, protože nepocházím z křesťanský rodiny a nejsem praktikující křesťan.

Co jsi dělal po maturitě?

V zásadě ze setrvačnosti a částečně kvůli rodičům jsem zkusil vejšku, strojárnu.

To jsem během měsíce pochopil, že nebude moje kariéra, takže jsem rok pracoval a podal si přihlášku na učňák. Po tom roce jsem se vedle práce začal učit kovářem na Zlíchově, to jsem měl na dva roky, a pak jsem se ještě učil foukat sklo v Novým Boru.

Proč sis vybral kovařinu?

Ke kovařině jsem se dostal, protože mě vždycky zajímaly technický věci, bavilo mě dělat věci rukama, a jak jsem pak postupně měl čas poznávat různý výrobní procesy a řemesla, tak se mi strašně líbilo, když lidi něco dělali funkčního.

A v historii každý to řemeslo potřebovalo ke svý práci, k tomu, aby se dalo dělat, nějaký nářadí, nástroje. Tadyty nástroje vyráběl kovář, takže bez něj by se nikdo nikam nepohnul.

Krom toho mě hrozně baví oheň. Práce s ohněm je úžasná.

Proto jsem se pak ještě učil foukat sklo, protože ačkoliv ty materiály jsou úplně rozdílný,

tak to zrození tý práce je díky ohni dost podobný.

Jak bys řekl, že se do tvého pozdějšího vzdělávání nebo práce promítla zkušenost z AG?

Asi zejména při plánování práce a jednání s lidma.

Obecně si myslím, že nějakej objem vzdělání je jen část toho, co člověk na škole získá.

Další část, poměrně významná, a liší se hodně podle druhu školy, a pak podle jednotlivý školy,

je nějakej způsob přemejšlení a nahlížení na svět a vůbec na věci.

A myslím si, že tenhleten způsob nahlížení na svět a komunikaci a vůbec všeobecnej náhled a přehled člověku hodně pomůže v jednání s lidma. V mým případě potom dál se zákazníkama, s klientama.

Má řemeslo zlaté dno, jak se říká?

Jo. Má.

A občas taky ne. Řemeslníci říkají, že řemeslo má zlatý dno, ale pos*anej dekl.

A člověk se musí probrat přes ten dekl, aby se prohrabal k tomu dnu.

Určitě dneska víc než v minulosti platí, a bude to platit čím dál tím víc, že se řemeslník dobře uživí, má to nicméně několik "ale."

Velký "ale" je výběr konkrétního řemesla, protože některý řemesla jsou z dnešního hlediska zbytný, částečně přežitý.

Mezi ty bohužel patří i kovařina.

A některý řemesla takový nejsou. Kominíka budete potřebovat furt, pokrejvače, aby udělal střechu, budete potřebovat furt - pakliže chcete mít jistej dobrej výdělek, běžte studovat tydlecty věci. Stejně tak budou vždycky potřeba pekaři, elektrikáři, truhláři a podobně.

Kovařina je dneska bohužel trošku přežitek, a devadesát osm, devět procent těch věcí umějí vyrobit stroje. Ten zbytek je pro pár lidí, který potřebujou nějaký speciální nářadí a nástroje, který mašiny neudělaj', a nebo na tom chtějí mít nějakou přidanou hodnotu ruční práce.

Ta může mít spoustu benefitů, včetně toho, že to většinou vydrží výrazně dýl a tak podobně,

ale ta přidaná hodnota je zejména estetická a citová.

Takže jo, řemeslo má zlatý dno, ale je potřeba trošku vybírat a občas se k němu prohrabat.

Jak z tvojí zkušenosti vypadá české učňovské školství?

Jak jsem říkal, že jsem rád, že jsem na AG studoval, i když to původně nebyl můj cíl a záměr, tak jeden z důvodů proč, je určitě ten, že jsem na učňák šel až po maturitě.

Bohužel, jak jsem to viděl já, ta atmosféra, nebo systém v tom učňovským školství není úplně dobře nastavenej.

Je dlouhodobě podhodnocený, a celkově vnímání řemesel je tu poměrně pokřivený, asi z velký části díky bolševikům. Je vžitý, že na učňák choděj' ty hloupější lidi, nešikovnější lidi, nebo prostě nějakej odpad společnosti, a bohužel se tam tak ke všemu přistupuje.

K čemu mířím, je to, že na tý kovařině jsem měl v tomhle velký štěstí. Protože jsem tam šel ve dvaceti letech, sešla se nás třída stejnejch případů, jako jsem já, všichni jsme měli hotovou maturitu,

ať už z gymplu nebo ze střední, a všichni jsme chtěli to řemeslo dělat. Takže krom toho, že jsme si všichni sedli, tak jsme všichni byli motivovaný a dost jsme se tam naučili. To i přesto, že ze dvou let jsme tři čtvrtě roku měli jednoho mistra pořád v nemocnici, a v druhým roce se ten mistr učil s náma, protože tam začínal a zjišťoval, jak učit. I tak jsme si odtamtaď odnesli asi víc, než kluci, co tam byli na čtyři roky. Tím, jak přišli v patnácti a byli v telecích letech, tak na to úplně prděli, a na tý škole nikoho moc nezajímalo, že by to do nich měl domlátit.

Zajímavější to pak bylo ještě v tom Novým Boru, kde jsem nebyl v takovýdle třídě dálkařů, ale byl jsem tam na normálním studiu. Takže jsem ve svejch třiadvaceti letech byl mezi patnácti-, šestnáctiletejma klukama, a to byl poměrně záběr. A jsem rád, že jsem to řemeslo šel studovat až takhle se zpožděním.

Jak to v tvé práci vypadá s nějakou seberealizací, naplňováním vlastních vizí, versus "kšefty," prací pro peníze?

Jako každej potřebuju platit složenky, takže ne všechna práce je taková, jakou bych si ji představoval.

Jak jsem říkal, že kovařina je v zásadě už přežitý řemeslo, tak řekněme, že šedesát, sedmdesát procent mojí práce je zámečničina, která pro mě obecně není tak zábavná, ale je to to, co lidi potřebujou. A jsou za to peníze.

Takže člověk dělá třeba tři čtvrtiny práce, která ho tolik nebaví, a pak jednou za čas, za odměnu, má nějakou hezkou práci, která ho opravdu baví, když se dostane třeba k nějaký pěkný historický rekonstrukci, restaurování.

Případně mojí oblíbenou prací jsou nože a obecně jakýkoliv nářadí - dláta, pořízy, sekery... to je fajn. To si pak člověk užije, bohužel to nejde dělat sto procent času.

Proč tě kovařina baví?

Proč mě baví kovařina?

Protože člověk může tvořit, někdy nádherný umělecký věci, a povětšinou, nebo téměř furt, musí tvořit funkční věci. Je naprosto úžasný, když něco vyrobíte a potom vidíte, že to někdo jinej používá, že to opravdu funguje. Musím hledat různý technický řešení problémů, což je taky úžasný. Vlastně pořád jenom se základním nářadím, se základním materiálem, se dají vymyslet nádherný, složitý věci.