Damián Koch studoval AG mezi lety 2009 a 2017, nyní pracuje na magistrátu hl. m. Prahy jako sekretář politického klubu.

Jaké máš vzpomínky na ágéčko?

Můj asi nejsilnější zážitek tady se odehrál vlastně až po maturitě.

Tehdy jsme tu na tajňačku, v noci, v osmi třídách postavili několik staveb ze židlí a z lavic. (Damián a jeho spolužáci navazovali na již o několik let dříve založený guerillový Kroužek mladého architekta. Viz https://www.facebook.com/krouzekmladehoarchitekta. Jak celá akce probíhala, se můžete dozvědět na Damiánově videu zde: https://www.youtube.com/watch?v=0LrQyR9Wcoo, pozn. ed.)

Byla to hrozně napínavá záležitost, protože jsme pak chtěli, aby se to odhalilo až druhej den ráno.

Jsem hrozně vděčnej svejm spolužákům, který jsem měl tu čest osm let pozorovat, jak pořád vymejšlej' nějaký neobvyklý věci, který člověka vyvedou z míry, který dělají ten život mnohem pestřejší, jenom tím, že je to něco, co člověk prostě nečeká.

A to mě velmi inspirovalo, jsem za to obrovsky rád, že jsem si tímhlectím mohl projít.

Co jsi dělal po maturitě?

Když jsem přemejšlel, kam se vydat po AG, tak to pro mě bylo těžký rozhodování. Původně jsem se chtěl dostat na FAMU, ale to z různejch důvodů ztroskotalo. Pro mě pak bylo těžký najít nějakou vášeň pro jinou školu, a nakonec jsem skončil na Fakultě humanitních studií. Tam se, myslím, dostává spousta studentů, který takhle třeba ještě neví, kde se najdou, ale já jsem za ni hodně rád, myslím si, že je to fakt dobrá škola.

Při studiu jsem začal pracovat. Nejdřív jsem rok myl výlohy Fokus Optiku. To byla hrozně fajn práce, že jsem se konečně fyzicky u něčeho hejbal. Pak jsem začal pracovat v Milionu chvilek pro demokracii, kde jsem byl dva roky, a potom jsem se odtamtud dostal na pražskej magistrát, kde pracuju jako neúřední osoba.

Chtěl bych se tě zeptat na Milion chvilek a na aktivismus obecně. Je podle tebe to, jak fungoval Milion chvilek v minulých letech nějaký ideál aktivního občanství, nebo je to výjimečná záležitost pro výjimečnou dobu?

Myslím si, že velkej úspěch Milionu chvilek v roce 2019, kdy se odehrály dvě velký demonstrace na Letný, byl to, že se ukázalo, že v týhle zemi jsou lidi, který politiku řeší, zajímá je, a vadí jim, když se děje něco, co se dít nemá. A že těch lidí je hodně a jsou ochotný udělat pro tu změnu víc, než jenom hodit nějaký volební lístky do urny.

A to pokračuje doposud, že se víc lidí angažuje. Stalo se normálním o politice mluvit, mít na ni nějakej názor. Myslím, že to tady předtím nějak moc rozšířený nebylo.

Zároveň bych řekl, že aktivismus moc řešení nepřináší. Může na něco tlačit, ale to řešení vždycky spočívá v rukou politiků. A proto jsem toho názoru, že když je člověk poctivej a stojí o to, aby tady probíhaly změny k lepšímu, tak by se měl angažovat ne jenom aktivisticky, ale i politicky.

Protože přeci jenom tu moc drží politici a ti mají možnost ty věci měnit.

Jak vypadá tvoje práce na magistrátu?

Tam je zábavný, že moje pracovní role není "sekretář," ale "sekretářka." Jelikož podobně jako asi neexistují zdravotní bratři, neexistují ani sekretářové, ale jenom sekretářky, tak i na mojí kartičce je napsaný "Damián Koch, sekretářka."

Moje práce spočívá v tom, že jsem opravdu taková holka pro všechno našemu klubu, našim politikům, což začíná vařením kafe a končí to různejma pochůzkama a magistrátní byrokracií. I nějakým způsobem pomáhám v kampani, protože si myslím, že je to správný, že by se lidi měli takhle zapojovat, a baví mě to.

Řekni mi něco o svém studiu na FHS.

Já jsem hrozně rád, že se mi povedlo spojit školu a práci. Teď pracuju na bakalářce, kde píšu o tom,

jak se zapojujou lidi do kampaní. Zabývám se právě těmi, kteří jsou sice v tý kampani hodně aktivní, ale zároveň sami nikam nekandidujou, nechtějí se stát politikama.

A jsem hrozně rád, že mi FHS právě tohle umožnila, že můžu i v tom svým oboru, kterej mě baví, o tom bádat, dělat nějakej výzkum, pracovat na tom.

Co mi začalo docházet až tak nějak na vejšce, a co bych chtěl sdělit všem studentům už třeba ágéčka a středních škol, je, že často věci nemusí nutně bejt tak, jak jsou, jak je někdo připravil.

Dá se nějakým normálním, respektujícím způsobem jednat o tom, aby byly jinak.

Třeba máte nějakej náročnej předmět devátou a desátou hodinu a pokaždý prostě nejde už dávat pozor, protože je to po celým dnu. Možná má pak smysl se podívat na rozvrh toho učitele, se kterým to máte, podívat se na váš rozvrh, pobavit se o tom ve třídě, a třeba se pokusit vyvolat nějakou změnu a přesunout to na jinej den.

Překvapivě hrozně často, když je člověk slušnej a opravdu autenticky do toho jednání vstupuje, tak se ty věci změnit dají.

Třeba když víte, že nestíháte odevzdat nějakou práci, i když má nějakej deadline, tak občas stačí jenom napsat tomu učiteli "moc se omlouvám, vím, že to mělo bejt, ale prostě to nestíhám, nevadilo by, kdybych to odevzdal o dva dny pozdějc?" Mně se na vejšce klidně i v 90 procentech případů stalo, že ten učitel napsal "jasně, to nevadí, pošlete to o dva dny pozdějc."

A ve chvíli, kdy jsem najednou překonal strach překračovat tyhle hranice, který někdo nějak vymezil, tak život je najednou mnohem jednodušší, a člověk si to pak může všechno líp plánovat a líp žít. Doporučil bych všem, aby se slušně snažili věci měnit ve chvíli, kdy jim přijde, že je změna potřeba.

Když jsem se díval na tvůj facebook, nešlo si nevšimnout, že i ve v podstatě soukromé komunikaci hodně používáš jako prostředek memy, a chtěl jsem se tě na to zeptat...

Já se obecně věnuju ve volným čase tvorbě obsahu, od natáčení plesů AG po různý svatby a podobný sranda věci.

A kromě toho se taky docela hodně věnuju tvorbě memů. Mám to dokonce tady na tričku. (Ukazuje tričko s nápisem "I make memes")

Protože si myslím, že memy jsou prostě aktuální forma umění.

A je to nejenom způsob, jak lidi nějakým způsobem umělecky povznést, ale i komentář k tomu, co se zrovna děje, co lidi prožívají, a podle mě hrozně milá forma, jak přinášet pozitivitu do společnosti.

Pamatuju si, že moje ségra o mně říkala, že občas slyšela z vedlejšího pokoje, že bylo ticho, ticho, a najednou jsem se strašně nahlas rozesmál, což právě vzniká tím, když scrolluju a najednou vidím nějakej hrozně zábavnej obrázek.

Myslím si, že je to i hezká komunita lidí, který se tomu věnujou. Ono to zní vtipně, ale fakt si myslím, že to přináší spoustě lidí povzbuzení, že třeba i různý ty banální věci, který se jim dějou, se dějou i všem ostatním. Podporuje to nějakou sounáležitost, je to příležitost se společně zasmát, a těchhle příležitostí podle mě není nikdy dost.

Co bys řekl, že sis ze studia na AG odnesl?

Asi mě nejvíc poznamenal náš třídní kolektiv.

Celá ta škola je hrozně fajn a spoustu věcí už jsem zapomněl, i když mě určitě hodně formovaly, ale naše třída, to bylo něco speciálního.

Řekl bych, že v ní byla spousta vůdčích typů a takovejch zajímavejch neortodoxních lidí, kdy každej dělal trošku něco jinýho, měl trošku jinou životní filosofii. A tohle takový, řekl bych velmi explozivní a tvůrčí prostředí, myslím si, že naši učitelé velmi dobře vědí, o čem mluvím, mě vybavilo do života strašně moc zajímavejma zkušenostma.

Co jsem AG vychodil, mám už trochu pocit, že mě vlastně lidi tak nějak obecně nepřekvapujou. Že už jsem toho hodně viděl a spoustu typů lidí poznal.

Je hrozně fajn, že jsem mohl trávit osm let téměř každej den ve společnosti takhle zajímavejch lidí a jsem rád, že mi k tomu AG dalo příležitost.

Je hezký, že jsem se tady nějakým způsobem cejtil skoro celejch těch osm let trochu jako doma. Třeba jsem tu potkával členy rodiny, co mě za něco nadávali a prudili a já je ignoroval a pak jsem potkával lidi, kterých si zase hrozně moc vážím, nějakým způsobem mě posunuli - třeba moje manželka vychodila AG, takže jsem rád, že máme tuhle sdílenou zkušenost.

Ta atmosféra tady byla prostě taková plná důvěry, byť jsem samozřejmě zažil i spoustu negativních zkušeností, některejch učitelů jsem se bál, především v těch nižších ročnících, a podobně, ale zároveň mi asi ta škola dovolovala bejt sám sebou. To si myslím, že je velká devíza AG,

a tak nějak mám pocit, z toho, co jsem o různejch jinejch školách slyšel, že tam to takhle hezký nebylo.

Pamatuju si tě ze školy jako filmaře. Mluvil jsi o tom, že ses hlásil na FAMU, točíš videa. Řekni nám něco o svojí tvorbě.

Už během studia na AG jsem natočil několik krátkejch filmů, i projektová část mojí maturity z výtvarky byl film.

Myslím si, že jsem nikdy v natáčení nebyl moc dobrej.

Když se na ty výtvory dívám, tak to nejsou žádný vrcholy kariéry ani filmy, který by mohly být úspěšný na festivalech.

Zároveň si myslím, že to nejenom mě strašně bavilo. To, že se sejde třeba dvacet lidí najednou, na jednom místě, a je tam strašně vysokej stres, aby se to všechno stihlo a jsou tam nějaký deadliny, kdy musí prostě ten film vyjít, musí se to všechno stihnout sestříhat, připravit, to je hrozně zajímavej kreativní proces, a myslím, že je hodně důležitý, aby se tomu lidi věnovali.

Ne jenom filmotvorbě, ale samozřejmě i spoustě jinejch forem nějaký seberealizace, a moc u toho neřešili, jestli to je něco jako vysoce kvalitního. Protože nejde o to, aby byl člověk nějak strašně slavnej, ale spíš, aby využíval svoje možnosti, dary, co od Boha má, a příležitosti, který má v životě připravený, naplno. Jsem přesvědčenej, že základní povinností křesťana je bejt šťastnej a natáčení filmů mi tuhletu možnost umožňovalo naplňovat.

Proto jsem to dělal a i když se za některý ty věci trochu stydím, je pro mě hodně těžký to někomu ukázat, tak bych na tom nic neměnil, protože to podle mě fakt strašně stálo za to, i když historie se na to asi ptát nebude.