Čech do domu, hůl do ruky aneb jak jsme jeli do Gödöllő

Za raného podzimu vydalo se šestnáct osob z obou kvart na diplomatickou návštěvu Uher. Po zdlouhavé, leč zábavné a povznášející cestě jsme se dostali na toho času nejhlavnější zemské nádraží honosící se zvučným jménem Budapest - Keleti.

Jedouce místní lokálkou byli jsme poněkud zděšeni délkou maďarských vyhlášek. Za zmínku stojí podivuhodné shluky souhlásek v těchto nápisech, které se objevovaly hojnou měrou a jejich četnost nepochybně přesahovala meze slušnosti. Když jsme dorazili do Gödöllő, byli jsme svými uherskými protějšky uvítáni nadmíru vřele a doslova s otevřenou náručí. V tomto bodě nastal rozchod, respektive úprk přes koleje. Někteří z nás se stali dětmi štěstěny a byli ustájeni přímo v obci Gödöllő, někteří však bydleli v přilehlých končinách a museli vstávat takřka nelidsky brzo, což jim věru příliš nelahodilo. Oni vyvolení, kteří nemuseli dojíždět, strávili příjemný večer v místní kavárně s následnou zevrubnou prohlídkou města. Později jsme se odebrali do hostitelských rodin, kde jsme byli bez bázně a hany doslova obloženi přemírou jídla. Po tomto hodokvasu jsme byli uvelebeni na svá lože a s přáním blažené noci ponecháni svému osudu.

Kuropění dalšího jitra nás zastihlo již ve škole, roztomile přezdívané "Primi", kde do nás prvních pětačtyřicet minut hustili maďarské zdvořilostní fráze. Další hodinu jsme se leckdy bez úspěchu pokoušeli zapříst komunikaci s jakýmisi oktavány, kteří ovšem nevypadali dvakrát nadšeni. Poté jsme se odebrali do kratochvilného zámečku císařovny Alžběty řečené Sisi, kde jsme, mírně zděšeni rozsahem prohlídky, strávili bezmála 2 hodiny. Následoval oběd v místní školní jídelně, se kterou se KDM nemůže měřit (v dobrém slova smyslu). Po tomto opulentním pokrmu jsme i s našimi Maďary zamířili do malebného venkovského skanzenu a posléze do rovněž krásou oplývajícího městečka Szentendre, kde nám ukázali tamější promenádu, muzeum marcipánu a jiné zábavnosti, načež naše kroky opět mířily nazpět do našich rodin.

Ve středu jsme podnikli celodenní návštěvu honosné Budapešti. Zřeli jsme citadelu, budovu parlamentu, baziliku svatého Štěpána a mnohé další pamětihodnosti. Zároveň šlo o poslední den strávený s Maďary, kteří na popud ředitelky školy museli již ve čtvrtek nastoupit v plné polní, to jest do výuky. Někteří z nás se do Budapešti ještě večer vrátili, aby si vychutnali opojná panoramata, kterých se ve městě touto dobou naskýtá opravdu mnoho.

Čtvrtečního rána se uskutečnilo velké nádražní loučení, které se samozřejmě neobešlo bez hromadných objetí a nostalgických slziček. Když se souprava vlaku rozjela, mohli jsme se ještě kochat pohledem na naše štkající a zuřivě mávající uherské druhy, kterak oddaně běží za posledním vlakem. My pak ještě měli několik hodin trvající rozchod v Budapešti (nákup suvenýrů, klobás aj.) a odpoledne jsme s velkou nechutí a odporem nasedli do vlaku domů. Po cestě jsme ještě sdíleli své bohaté zážitky a rozmlouvali ostošest. 

Během výměny v Maďarsku jsme získali nespočet krásných zážitků a nových přátelství a již teď vyhlížíme příjezd Maďarů do Prahy. S velkou radostí a nadšením můžeme konstatovat, že jsme si tento vpravdě epesní výlet užili plnými doušky a s mimořádným gustem.

Oliver Adámek, Ludmila Slavická (kvarta B)

 

Galerie: