„Přece mě tady nenecháš!?“ volá Karel Vaš a poté si rezignovaně sedá na postel. Světla zhasínají, opona padá. Obecenstvem, které tiše sedí a zpracovává právě skončenou divadelní hru, doznívají poslední tóny. Po chvíli se však sálem ozve bouřlivý potlesk, herci se znovu a znovu uklánějí a nadšení diváci vstávají z křesel a volají: „Bravo!“

Tímto skončilo představení Pravomil v divadle v Dlouhé, na které jsme se vydali 15. 4. s Klubem mladého diváka. V hlavních rolích se představili Pavel Neškuda, Štěpánka Fingerhutová a Jan Sklenář. Celé představení režíroval Tomáš Dianiška a hudbu k němu vytvořil Matej Štesko.

Představení, inspirované skutečným životním příběhem plk. Pravomila Raichla, vypráví o dceři Karla Vaše, která se dozvídá o stinné minulosti svého otce. Nachází deník Pravomila Raichla, jež detailně popisuje jak jeho život, tak vztah ke Karlu Vašovi. Hra začavši poslední událostí Raichlova života hned vtáhla diváky přímo do děje.

Když členové KMD přicházeli do paláce v Dlouhé, ještě neměli od hry moc velká očekávání. Po prvních dvou scénách však viděli, že toto představení vybočí ze zajetých kolejí a zanechá ve studentech hlubokou stopu a že jej jen tak nezapomenou.

Živá hudba od kapely, sedící v zadní části jeviště a vhodně zvolené zvukové efekty zahušťovaly už tak velmi hustou atmosféru příběhu. Tu dotvářeli divadelníci i pomocí světelných efektů. Celé představení se odehrálo více-méně na jedné scéně, vždy z ní však byla vidět jen část. Pečlivě naplánovaná kompozice podpořena bodovými reflektory vytvářela iluzi, při které divák zbylou část jeviště prakticky nevnímal, tím se tedy divák s příběhem neustále přesouval.

Pravdou je, že pro hosty v prvních řadách mohla být tento styl divadla menší zátěží, neb museli každou chvíli otáčet hlavou ze strany na stranu, ale příběh byl natolik strhující, že za jeho shlédnutí protáhnutí krku stálo.

Ve hře hrály významnou roli emoce, které se hercům podařilo předvést bezchybně: když měl člověk cítit z divadla smutek, téměř se rozplakal, když byla ve hře komická scéna, vždy se student se smíchem téměř váleli po zemi, když hra hrála na notu lásky, dojetím se divákovi zatajoval dech.

Za další negativum by se dala považovat tmavost různých scén, protože se hodně pracovalo se světlem, byla zároveň i hodně tma, a tak veškerá mobilní zařízení, či cokoli, co svítilo a nemělo, rušilo představení. Jednou z těchto věci bylo titulkovací zařízení namontované na balkonu, to na diváky sedící v řadě pod ním totiž celou dobu modře blikalo. Rozhodně to nezkazilo zážitek z představení, bez toho by byl však ještě lepší.

Za zmínku také stojí, že byla během celé hry přítomna živá kapela. Písně zpívali sami herci za jejího instrumentálního doprovodu. Zazněly písně z různých žánrů a stylů, posuďte sami: Vašův rock’n-roll, teskná Pravomilova píseň na rozloučenou, sovětská Internacionála, popový americký Dancing in the rain nebo tradiční sokolský pochod.

Zkrátka byl Pravomil jedno z nejlepších představení, kterých jsme mohli být díky KMD součástí. Skvělá atmosféra, hudba, vyváženost příběhu i téma, to vše patří k důvodům, proč stojí za to se na tuto hru do Dlouhé vydat.

Filip Vlasák a Matěj Krušina, 6.A