30 let AG - absolventka Eliška Kocianová

Téma: 

Eliška Kocianová, rozená Havlíková, absolventka AG z let 1994 - 1998, HR administrátor v organizaci Člověk v tísni.

Máte nějakou výraznou vzpomínku ze svých studií na AG?

Na ty čtyři roky na AG vzpomínám moc ráda. Přiznám se ale, že žádná konkrétní vzpomínka nevyčnívá nad ostatním - snad kromě kauzy „Ovčáčkovy zelené vlasy.“ Nejedná se ale o záležitost, která by nějak zásadně utvářela mé další směřování :)

Vybavují se mi různé drobnější, často humorné, události, kterým se zasmějeme s bývalými spolužáky. Vlastně spíše spolužačkami - naše třída byla specifická v tom, že byla převážně dívčí, měli jsme pouze čtyři spolužáky. Takové vzpomínky ale patří spíš těm, kteří je zažili.

Jak studium na AG hodnotíte?

Kromě kvalitního vzdělání, pedagogů a vzniklých přátelství si vážím - s odstupem těch více než dvaceti let - respektujícího vztahu učitelů k nám studentům. Nejednalo se pouze o nějakou formální slušnost. Vnímám to zpětně jako upřímný, respektující vztah.

Jaká byly vaše životní osudy po maturitě?

Po maturitě jsem se hlásila na Speciální pedagogiku a Psychologii, ve svém vrozeném optimismu jsem ale poněkud podcenila přípravu na přijímací zkoušky. Paradoxně jsem tomu nyní ráda, protože jsem díky tomu mohla prožít nezapomenutelné tři roky na Svatojánské koleji - vyšší odborné pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou. Zde jsem se potkala se skvělými lidmi - mezi studenty i vyučujícími – a nádhernou přírodou.

Po absolvování VOŠ v roce 2001 jsem nastoupila na místo učitelky prvního stupně na základní škole a zároveň jsem začala dálkově studovat Pedagogiku na FFUK.

Po inspirativních třech letech učitelství na ZŠ jsem se rozhodla pro změnu. Částečně to bylo zapříčiněno vnějšími okolnostmi (ZŠ, kde jsem působila, byla – v rámci optimalizace karlínského školství – zrušena), velkou roli hrálo ale i zhoršení mého sluchu. 

Lehká nedoslýchavost mi byla diagnostikována už během studia na AG, tehdy jsem ale byla schopna komunikovat v zásadě bez problémů. V rámci studia jsem měla potíže pouze s cizojazyčnými diktáty - k jejich často nevalným výsledkům učitelé nepřihlíželi. A také jsem byla při zkoušení ochuzena o šeptanou nápovědu od spolužáků.

V roce 2004 jsem nastoupila do občanského sdružení Rytmus, kde jsem téměř 4 roky působila jako pracovní konzultant v podporovaném zaměstnávání. Má práce spočívala v pomoci lidem s nejrůznějšími typy znevýhodnění – nejčastěji se jednalo o lidi s mentálním postižením – a jejich zaměstnavatelům na otevřeném trhu práce.

V roce 2008 jsem se – opět v souvislosti se zhoršujícím se sluchem – přesunula od individuální práce s klienty a zaměstnavateli na pozici koordinátorky projektů a vzdělávacích aktivit v České unii pro podporované zaměstnávání. V roli „zprostředkovatele“ komunikace už jsem se necítila komfortně. Obor jsem tedy neopustila, změnil se ale charakter práce. V tomtéž roce jsem zároveň úspěšně ukončila magisterské studium pedagogiky.

V roce 2012 (kdy byl shodou okolností ukončen projekt, v rámci něhož jsem v České unii pro PZ působila) jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který působil jako první hobojista Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních. O rok později jsme se vzali a mým domovem se na několik let stala malá obec na severním Plzeňsku. Do nástupu na mateřskou dovolenou jsem se věnovala převážně administrativní práci. Na západě Čech jsem prožila tři krásné roky. Když byl našemu synkovi Krištůfkovi rok a půl, potkala nás ale smutná událost, manžel náhle zemřel. Mé a synkovy kroky tak směřovaly po několika měsících - na podzim 2016 - zpět do Prahy, kde žije má i manželova rodina.

V průběhu mateřské dovolené a několik měsíců po jejím skončení jsem se věnovala brigádní práci pro firmu známého (online výpomoc s propagací vzdělávacích aktivit).

Následně jsem nastoupila do Člověka v tísni, kde působím (již čtvrtým rokem), v současné době na pozici  HR administrátor (administrátor personálního oddělení). 

Co taková práce obnáší?

Náplň mé práce je poměrně široká, její hranice jsou samozřejmě tam, kde nastává nutnost verbální komunikace. Kromě administrativních záležitostí souvisejících s nástupy a odchody zaměstnanců, jde o práci s interními systémy organizace, úpravy směrnic a dalších dokumentů, aj. Nedílnou součástí náplně mé práce je také pomoc s náborem. Jde o přípravy inzerátů, jejich uveřejňování, preselekce CV a e-mailová komunikace s kandidáty.

Zmínila jste své potíže se sluchem. Mohla byste trochu přiblížit, oč jde?

Lehká nedoslýchavost se u mě objevila ve 2. ročníku na AG (v 16 letech). Příčinou byla pravděpodobně vážná dopravní nehoda v dětství. Jak jsem psala výše, v době studia na gymnáziu byl ještě stav sluchu takový, že nijak zásadně neovlivňoval schopnost komunikace. Postupně ale docházelo  ke zhoršení. V současné době se jedná z posudkového hlediska již o praktickou hluchotu. To zní možná děsivě, nicméně se sluchadlem, v nepříliš hlučném prostředí a s možností odezírat jsem schopna se verbálně dorozumět.

Ovládáte znakový jazyk?

Znakový jazyk jsem se učila jen při studiu (jeden semestr) - a následně při práci (semestr v České unii neslyšících). Nestudovala jsem jej kvůli svému sluchovému postižení, ale z profesních důvodů. Dlouhodoběji jsem ale pracovala jen s jedním neslyšícím pánem, u kterého navíc sluchové postižení bylo kombinované s jiným typem znevýhodnění, vystačila jsem si tedy s velmi jednoduchou znakovou řečí a artikulací. V současné době (po letech nepoužívání) je má znalost znakové řeči bohužel na základní úrovni.  

Jak vaše obtíže se sluchem ovlivnily výchovu syna, rozvoj jeho řeči, výslovnosti?

Toho jsem se z počátku samozřejmě trochu obávala, počítala jsem s tím, že bude v tomhle směru výchova komplikovanější. Nicméně dá se říci, že se vše vyvíjí v rámci možností zdárně. Moje řeč naštěstí není sluchovým postižením ovlivněna, slovní zásoba samozřejmě také ne (je to jiné, než v případě od narození neslyšících lidí), a tak ani rozvoj Krištofovy řeči, slovní zásoby či komunikačních dovedností nebyl nijak zásadně ovlivněn. Snad jen v tom smyslu, že se vyjadřuje hodně expresivně, mluví zřetelněji - a vyžaduje oční kontakt. 

Velmi brzy (ve dvou letech, možná i dříve) pochopil, že když se na něj nedívám, nerozumím mu. Vždy tedy počká, až navážu oční kontakt, potom teprve začne mluvit. Občas mě chytne za bradu a otočí si mě k sobě. To působí na veřejnosti někdy vtipně, občas to vzbuzuje dojem facky. Teď v čase respirátorů např. roušku automaticky stáhne a opět nandá, a tak podobně.

Pokud se týká slovní zásoby a vyjadřovacích schopností, myslím si, že ho to paradoxně do určité míry i rozvíjí. Když nerozumím, opíše či definuje to, co řekl, jinými slovy.

Abych to nelíčila příliš idylicky, občas Krištof samozřejmě také ztratí trpělivost, někdy je to pro něj náročné, když například opakovaně nerozumím. Tu situaci ale chápe, takže se jedná spíš o občasný projev vzteklosti, která brzy zmizí. Zdědil po mně díky Bohu také smysl pro humor. Ten pomáhá nám oběma.

Co pro váš život znamená ztráta sluchu obecně?

Jak jsem naznačila, sluchové postižení ovlivňovalo i moji kariérní dráhu. Paradoxně mám ale pocit, že tam, kam mě zhoršující se sluch nasměroval, jsem se vždy cítila „na svém místě“. Všechna zaměstnání, jimiž jsem prošla (včetně toho stávajícího), byla pro mě naplňující.

Pokud se týká osobní, lidské roviny, je samozřejmě život s těžkou nedoslýchavostí náročnější. Člověk je neustále vystavován situacím, kdy nerozumí, musí se omlouvat, vysvětlovat. Musela jsem se také naučit hledat alternativní cesty řešení různých situací; jednání na úřadech, u lékaře, u synka ve škole, ale i běžné situace v obchodě apod.. 

V době pandemie vstoupily do hry ještě respirátory znemožňující odezírání. To je další výzva! Naštěstí je ale dnes už poměrně běžná elektronická komunikace na úřadech, i se školou je možné většinu záležitostí vyřešit písemnou cestou. A musím říci, že v naprosté většině případů se u lidí, s nimiž komunikuji, setkávám s porozuměním a snahou vyjít vstříc.

Zcela určitě mi v této oblasti pomáhá smysl pro humor a optimistická povaha. Bez nich by bylo vše o mnoho náročnější. 

Kde myslíte, že se ve Vás tento optimismus a nezdolnost tváří v tvář těžkostem bere?

Do značné míry je to samozřejmě vrozeným osobnostním nastavením. Významnou roli ale určitě hrála i výchova. Narodila jsem se do křesťanské (katolické) rodiny. 

Nad formulací předcházející věty jsem chvíli přemýšlela. Jakkoli byly víra a křesťanství vždy nedílnou součástí života naší rodiny, nikdy neměly „ortodoxní“ podobu. To, co mě ovlivnilo, co utvářelo mé životní postoje a pomohlo mi překonávat nejrůznější životní peripetie a překážky, byly z víry tak nějak přirozeně vyplývající láskyplnost výchovy, otevřenost postojů, tolerantnost… a v neposlední řadě v naší rodině všudypřítomný smysl pro humor. Tento základ asi nejvíce ovlivnil to, „kým jsem“. Jsem člověk věřící v Boha a dobro, nezdolný životní optimista.

Galerie: 
Obrázek k článku 30 let AG - absolventka Eliška Kocianová