Na čtyřicátý osmý kantorský výlet AG jsme vyrazili ze severopražských Kobylis. Ani hojná účast 18 os nestačila na zlomení někdejšího početního rekordu (20) , ale zato jsme uvítali několik nových tváří, zaměstnanců i rodinných příslušníků a nechyběl ani pejsek. Auta (až na jedno) zakotvila v obci Kamýk nad Litoměřicemi.
První stanoviště tvořila zřícenina hradu Kamýk, z níž jsme mohli obdivovat malebnou chaloupku v nejtěsnějším podhradí, nesčetné kopce Českého středohoří i nahlédnout trasu, která nás ten den čekala. Kromě toho jsme popřemýšleli, jestli mříž v temné průrvě do pevnosti má držet zvědavce venku, nebo cosi z nitra zříceniny uvnitř, stanovili Pamatovačku a tři Odhadovky.
Odhadovka číslo jedna se týkala toho, jestli potkáme sníh či led. Vzhledem k silně proměnlivému předjarnímu počasí šlo o náročnou spekulaci, ale spíš to vypadalo nepravděpodobně.
Odhadovka číslo dva se ptala na pokrývku hlavy, kterou podle nás asi bude mít socha Středohoře – ducha zdejších hor – tu máme potkat cestou.
Pamatovat jsme si mohli výrok Jana Ámose Komenského „Všechno nechť plyne volně, násilí ať je vzdáleno věcí.“ (Poznámka autora – pamatoval jsem si to alespoň natolik, abych přesné znění dokázal vygooglit, což považuji za úspěch /orig: Omnia sponte fluant, absit violentia rebus./) Tuto myšlenku Zdeněk, který nás s ní seznámil, ihned odhalil jako spíše představu ideálu než cíl uskutečnitelný na tomto světě, ale shodli jsme se, že by mohla platit alespoň v rámci našeho výletu.
Bonusová odhadovka číslo tři pro odbornice z kabinetu biologie pak byla, jestli potkáme více kvetoucích stromů, nebo květin (těch prý bylo víc, ale nijak výrazně).
Od Kamýku nás trasa vedla okolo barokní kapličky v lesích ke kamennému moři na Plešivci. To se zároveň nacházelo na možná nejstrmějším možném srázu a zároveň, což je nezvyklé, na víceméně rovném temeni kopce. Výsledný mimozemský dojem umocňovaly malebně pokroucené lípy, kořenatící se mezi holými balvany. V mělkých jamách na dolním okraji moře jsme také našli zbytečky sněhu a ledu, takže úspěšní odhadci inkasovali sladkou odměnu.
Kamenný Středohoř, nacházející se nad další obcí Hlinná, nesl překvapivě na hlavě rovnou celou horu, ale vzájemně jsme si jako úspěšné odhady uznali i „klobouk“ nebo „vlasy,“ aby nás co nejvíc získalo bonbónek za dobrý odhad.
Následoval výstup na druhý dnešní kopec Hradiště, vrcholové foto, mňamka a hojné kochání dalekoširokými výhledy. Záhy poté jsme se usadili k obědu na prosluněné pastvině, rozdělené malebnými kamennými valy, křovisky a stromky. Šikmé, zářivě bílé rovnodennostní slunce spolu s hojností jídla (ledaskdo vzal víc, než sám spořádal, aby mohl nabídnout ostatním) lákalo ke slastné ztrátě vědomí, ale po odborném zahlazení ohniště jsme pokračovali přes holé předjarní louky k závěrečné vyhlídce z Holého vrchu – nejvyššího bodu naší trasy. Kromě nových pohledů k severu a rozkvétajících konikleců jsme obdivovali i dramatický skalní útvar „Učitel a žáci.“
Odtamtud už nebyla dlouhá cesta k závěrečnému posezení na zahrádce hospody v Hlinné a rozloučení. Výlet byl krásný, plný dalekých rozhledů, modré oblohy, poklidných lesů a příjemných hovorů. Velký dík patří Zdeňkovi za perfektní organizaci a všem řidičům za obětavou dopravu ostatních.
Těšíme se příště! Jan Parolek
