„První budou poslední,“ pravil Ježíš Kristus a měl tím na mysli 46. kantorský výlet, konkrétně pak automobil, který s jednou várkou pedagogů vyrazil jako první a ač se nestavoval v Lidlu pro Junův oběd, dorazil jako poslední (ze tří). Nebylo to ale nic, co by úvodní mňaminka nespravila. Pěší část jsme započali v parku u zámku, příslovečně pojmenovaném po citoslovci radosti ze spatření – Vidim. Zde jsme výlet odstartovali citátem Tomáše Garrigua Masaryka: „Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé se cítí silněji,“ a drobnými úkoly na cestu, jež měly špicovat naše slechy i zraky. A první zastávka? Vidimské bludiště. J. R. R. Tolkien napsal: „Ne všichni, kteří bloudí, jsou ztraceni.“ Tak i my, až v útrobách skalního spleteniště, necítili jsme se ani na moment ztraceni, ježto leč skalními stěnami někdy svíráni k nemožnosti výdechu, pomocná ruka našeho učitelského kolegia byla za námi i před námi. Z hlubin země jsme ale brzy měli vystoupat na povrch, respektive až tam, kde povrch dotvořila dávná ruka zručných řemeslníků. Ano, mám na mysli Vidimské lávky. Drobné architektonické meziskalní výtvory, které i přes svůj sto lety nešetrně poznamenaný vzhled a nezviklány nedůvěrou v srdci a na rtech kolegy fyzikáře Štěpána, zkoušku neúnavných kantorských nohou ustály, tedy, alespoň tehdy, pokud už nebyly kompletně zříceny. Oč méně vizuálně poutavých stimulů zbytek cesty poskýtal (ale byly tam mnohé), o to více mohla naše pozornost být přesunuta jeden k druhému a jak už to tak u kantorů bývá, konverzace se neskláněla k podružným tématům, jakými je pomlouvání studentů či kolegů, ale vznášela se v duchu vznešených témat, jako třeba jedovaté houby a kolik jich člověk může sníst, krásy jednotlivých studijních oborů nebo třeba proč že matematika má menší hodinovou dotaci než čeština. Před posledním úsekem nás už čekal jen oběd nad ohýnkem z dobře vyschlého dřeva dlouho neseného ve 14 náručích, výlez do skalního hradu, z něhož se ani nikdo nezřítil, a nakonec výhled na klenoty Českého středohoří s Řípem a Sedlem v čele a Milešovkou v mlhavé dáli. Pak už jen nasednutí do aut, totálně topovej playlist (můj) a rozloučení v Praze. A ač stejně jako Michal David nesnáším loučení, trn v mém srdci nebyl tak bolavý, ježto jsem věděl, že ony milé tváře, úsměvy a radost a taky Juna uvidím zase na půdě naší milované školy, našeho Arcibiskupského gymnázia…
Zapsal Kilián Benda
