Fenomén poutnictví a poutí mě nepřestává přitahovat a fascinovat. Je to úžasná chvíle, během které je člověk sám se sebou a s Pánem Bohem, v usebrání, v tichosti. Poutní místa jsou nejčastěji postavena na vrších, kopcích, v horách. Poutník musí vynaložit určitou námahu, aby došel do cíle, na vrchol. Analogicky je to obraz lidského ducha, který směřuje k vyšším hodnotám a cílům. A na vrcholu se Vám naskytne nádherný, panoramatický pohled do krajiny, na cestu, kterou jste urazili a jíž jste došli až nahoru/na horu.
Na konci svého prvního školního roku stráveného na AG jsem si řekl, že bych rád tento fenomén předával dál a sdílel se studenty. Proto se od roku 2024 konají pravidelné poutě, zpravidla dvě během školního roku, které jsou otevřeny všem studentkám a studentům vyšších ročníků, zpravidla od sexty výš. I. pouť AG se konala v červnu 2024 do františkánského poutního areálu Hájek u Prahy. V roce 2025 následovaly dvě poutě – jarní do nově postaveného kláštera Řádu bosých karmelitek v Drastech, červnová nás zavedla do kláštera trapistek Naší Paní nad Vltavou v Poličanech. Poslední pouť se konala v sobotu 7. března do poutního areálu Svatá Hora u Příbrami. Obvykle mají poutě přibližně 20 km, během kterých mají studenti skvělou příležitost pobavit se mezi sebou, obdivovat přírodu a duchovně se občerstvit. V letošním školním roce se ještě jedna pouť plánuje na závěr školního roku.
Jan Soukup, vyučující dějepisu
“Jsem moc rád, že jsem mohl jít na některé z těch poutí. Jednalo se nejen o milý výlet ve fajn kolektivu, ale také vždy o nějaké směřování k vyššímu cíli. Náboženská část pouti mi vždy přišla velmi nenásilná a upřímná, a proto se plánuji účastnit i nadále.” (Dominik Vančura, absolvent AG)
“Po každé absolvované pouti mi pravidelně běží hlavou jedna nesrovnalost: jak to, že během dlouhého, nezřídka namáhavého pohybu přesto dochází k jistému zastavení. Myslím, že to nelze, opět doslovně řečeno, přejít konstatováním klasika – „To jsou paradoxy, co?“ –, ale hledat souvislost mezi časem a prostorem, chcete-li mezi emocí a energií. Všechny naše dosavadní cesty totiž místy vědomě i nemístně podvědomky spojuje podivný úžas z okolních divů, ať už je vytvořila či nevytvořila lidská ruka. Nejde o to, slovy jiného klasika, zcestně vykřikovat: „Ach, co je krásy v přírodě vůkol a já mám psáti domácí úkol“ – nýbrž prožít tichý obdiv teď a tady jako jistěže výchozí výbavu na cestu. Nerad bych zacházel do přílišných detailů, zbytek vám nepochybně dojde…příští pouť si každopádně nenechejte ujít! (Tomáš Matys, vyučující českého jazyka)
“Byl jsem na dvou poutích a obě pro mne byly dosti přínosné a řekl bych, že byly obě velmi povedené. Považuji je za příležitost se pobavit s lidmi napříč AG, podívat se na zajímavá místa, ale zároveň jako příležitost se hluboce zamyslet v tichosti, což je v dnešní době poměrně vzácné.” (Daniel Stránský, 7B)
“Bylo to fajn zpestření školního života: kdo chtěl, mohl zažít i duchovní rozměr, ale nebylo to nutné. V praxi to znamená, že se skupina těch věřících pomodlí případně dokonce až Anděl Páně a k tomu i desátek (6-7 minut) a pak se pokračuje v cestě. Zároveň lze celou cestu strávit relativně v tichu, ale i v rozhovoru se spolužáky a přítomnými profesory (a cesta je dost dlouhá na to, aby člověk stihl obojí). Stojí to za zkoušku :).” (Kryštof Moc, 7B)
