„Mohli jsme vidět atomy. A kdyby jen vidět, mohli jsme jimi pohybovat a jejich prostřednictvím rozkrývat podstatu života. Viděli jsme tolik, že nám unikalo to, co jsme měli přímo před očima.“
Tak zní první slova představení Snímek 51, které jsme s KMD navštívili 23. 2, a vlastně vystihují celé jeho poselství. Vypráví příběh objevení DNA, ale zdaleka nejen ten. Děj sleduje také příběh trojice vědců – ambiciózní a schopné Rosalind, jejího mrzoutského nadřízeného a doktoranda s inteligencí a taktem laboratorního sklíčka, který je v laboratoři na stáži. Divákovi brzy dojde, že se nebude jednat jen o klasické soužití spolupracovníků. Dynamika na pracovišti se stává čím dál tím turbulentnější vlivem cílevědomosti přesahující všechny hranice, která Rosalind i docenta nutí ignorovat vše, co neleží pod mikroskopem. Chvíli jsou si nakloněni, vzápětí je zase strhne vlna soutěživosti, po roztržkách následují křehká smíření, vzápětí vystřídaná novými spory. Vše mění až pořízení snímku č. 51, dokazujícího, že DNA má formu šroubovice. Tehdy se Rosalind ocitá na profesním vrcholu – jako žena‑vědkyně stojí jen krůček od objevu podstaty života -, v osobním životě však přichází pád v podobě závažné hádky s docentem, který v jejím důsledku snímek předá konkurenční laboratoři. Rosalindin objev tak dovedou ke konci jiní, a zatímco v jejich finálním modelu dvě šroubovice rotují jedna vedle druhé, v těle vědkyně bují dva nádory, daň za vystavování se nebezpečným paprskům, a ona konečně prozře. Euforii rychle střídá marnost, to když si Rosalind i docent uvědomí, že důležitější než objevy jsou nezapomenutelné okamžiky z všedního života a pevné mezilidské pouto, to, co si oni nechali proklouznout mezi prsty. Nejpůsobivějším momentem představení je pro mne závěr, kdy je Rosalind již po smrti, ona a docent stojí v civilním oblečení jeden vedle druhého a se sklopenou hlavou tiše bilancují, jakých chyb se dopustili. Jejich rezignovaný tón, beznadějná lítost nad tím, co zůstalo nevyřčeno a prosté doznání, že promrhali čas, který jim byl vyměřen, mne na okamžik paralyzoval, a když se rozsvítila světla a rozezněl potlesk, musela jsem si nejprve uvědomit, že to celé byla jen divadelní hra…
Za KMD, M. Hellerová
