V září jsme poprvé poznali naše hostitelské rodiny z Německého Severního Porýní – Vestfálska a netušili jsme, že se k nim o pár měsíců později vrátíme na celý studijní pobyt. Společně s Martinem Koženým jsme strávili zhruba dva týdny na partnerské škole St. Angela Gymnasium v Bad Münstereifelu.
Zatímco já jsem se vrátil k rodině, kterou jsem už dobře znal, Martin byl tentokrát ubytován u jiné rodiny, než u které pobýval během zářijové výměny. I tak si ale troufnu tvrdit, že si pobyt užil stejně jako já.
Z Prahy na dlouhou cestu jsem vyrazil v sobotu 22.11.2025 ráno a ačkoliv mi cesta zabrala celý den, tak ubíhala docela rychle. Neděli jsem pak strávil s rodinou hraním stolního tenisu a krátkou vycházku k římským rozvalinám několika budov.
V pondělí jsme šli poprvé do školy. Ráno jsem měl trochu nepříjemný pocit, ale ten brzy přešel, když jsem poznal, že noví němečtí spolužáci jsou hodní a přátelští. Jak týden ubíhal, stále víc a víc jsem si zvykal na nové prostředí a začal se cítit vcelku pohodlně. Jediná věc, na kterou jsem si nezvykl, byla skutečnost, že každý student má svůj vlastní tablet a žádné sešity. Celkově škola je moderně vybavená.
Budova školy se stále rekonstruuje po velkých povodních, které zasáhly tuto oblast před čtyřmi lety. Byl jsem ale mile překvapen, že aula, která v září byla rušným staveništěm, už je hotová a velice povedená.
Druhý víkend se nesl ve vánoční náladě, s rodinami jsme navštívili školní Weihnachtsmarkt a v neděli i Weihnachtsmarkt ve vesnici Nöthen, od které jsme oba bydleli jen kousek.
Pro mě zkrácený druhý týden probíhal velice podobně, jako ten první, až na to, že jsem na hodinách začal více rozumět výkladu. Večery jsme pak trávili hraním šipek, nebo různých společenských her. Na závěr bych rád zdůraznil skutečnost, že jsem si pobyt v Německu moc užil a že bych rozhodně všem doporučil účastnit se podobných výjezdů.
Jiří Živný, 6.B
“Studijní pobyt” z pohledu Martina Koženého ze 7.A
Poznámka na úvod: mnoho již uvedl Jirka, takže já to zejména doplním o pár svých osobních zážitků a dojmů.
Na takzvanou hospitaci do Badu jsem se pod záminkou pohodlné a vyhlídkové cesty rozhodl jet vlakem. Za cenu nervů se zpožděním německých spojů jsem se projel německými špičkovými rychlovlaky ICE a díky DB jsem si také prošel (spíše proběhl) centrum Drážďan poté, co jsem se přes mail dozvěděl, že můj vlak bude odjíždět z jiného nádraží, než bylo plánováno.
Rodina, která mě ubytovala, byla ke mně velmi laskavá. Niklas, jenž se účastní výměny, má dva sourozence – mladší sestru a mladšího bratra. Kromě toho vlastní rodina také psa, pár koní a slepice. Všichni byli fajn a strávil jsem s rodinou mnoho hezkých chvil. Společně jsme, stejně jako Jirka, obešli několik vánočních trhů, které byly v okolí snad skoro v každé vesnici. Byli jsme také ve vesnickém bistru na dobré večeři a zahráli jsme si jeden večer bowling. Navštívili jsme tradiční školní adventní bazar, který se pořádá na gymnáziu již padesát let. Výdělky z něj jdou na humanitární pomoc do jižní Ameriky. Vrcholem kulturních zážitků bylo dozajista představení vesnického divadelního spolku, které probíhalo v upravené hospodě. Neopomenuli jsme ani technické památky, a tak jsme vyrazili na sedmdesát let starý astronomický radioteleskop na nedaleký kopec poblíž vesnice Stockert, kde nás provedl strýc Niklase, jenž je členem spolku, který se o teleskop stará. Z kabiny otočné věže radioteleskopu se mi navíc podařilo přes starý vytáčecí telefon, napojený na pevnou linku v ovládací místnosti, zavolat domů rodičům v Česku. Zapojil jsem se i do normálního života, když jsem pomáhal při stěhování, s fotbalovým tréninkem Niklasova mladšího bratra, nebo s umístěním vánočních světýlek na velký strom na zahradě.
Ve škole jsme navštěvovali hodiny našich německých společníků. Rozvrh má každý student trochu jiný, protože si všechny předměty vybírá. V hodinách se často využívá samostatná práce s textem a podstatně méně než u nás se tam pracuje ve skupinách. Výuka je méně pestrá a překvapilo mě pomalejší tempo výuky. Obecně je vyučování kratší, zato dostávají studenti mnohem více domácích úkolů.
Žáci nemají ve škole žádnou jídelnu (kromě bufetu), a tak jsem se seznámil s oběma prarodiči Niklase, kteří nám párkrát uvařili oběd. Dozvěděl jsem se tak například zajímavý příběh Niklasova dědy o tom, jak uprchl zhruba v mém věku na mopedu a pak hromadnou dopravou přes Berlín do SRN. Navíc jsem se dozvěděl, že pochází z Lužického Srbska, a tak jsme si vyměnili pár slovanských slov.
Po úžasných nabitých deseti dnech přišel čas na návrat. Poslední den jsme ještě vyrazili s rodinou společně na procházku po okolí, dali si oběd a odpoledne mě rodiče odvezli do Kolína, kde jsem si ještě krátce prošel centrum a odjel zpět do Prahy, tentokrát už přímým busem.
Během celého týdne jsem tak poznal německou kulturu všemi smysly a skvělé lidi, kteří byli ochotni mě ubytovat (což, jak se ukázalo, nebyla samozřejmost) a jsem jim za to neskonale vděčný. Získal jsem mnoho zážitků a zkušeností (nejvíce s dopravou :-), ale především jsem procvičil díky intenzivnímu zapojení se do normálního života (včetně školy) německý jazyk. Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mi dali hlas při hlasování, kdo do Německa na hospitaci pojede, a chtěl bych všem doporučit, aby se nebáli po výměně o tuto možnost zabojovat.
Martin Kožený, 7.A
