15. prosince zamířil Klub mladého diváka do Národního divadla. Na programu byla inscenace Farářův konec podle předlohy Josefa Škvoreckého.
Snad to způsobila nerealističnost mých očekávání, přijde mi ovšem, že byl potenciál dobře vystavěného příběhu z pera renomovaného autora potlačen naprostou zmatečností pojetí. Po začátku, který se vydařil až napotřetí – snad to byl záměr, ale z mluvení střídavě na mikrofon a mimo jsem to nebyla schopná poznat – nastal chaos rozdělený do dvanácti kapitol, z nichž každá byla uvozena několika vzletnými verši, prozrazujícími, co se v dané části představení přihodí. Ty byly bohužel jediným vodítkem spojujícím bouřlivé repliky do jakž takž souvislého celku. Možná to byl jen můj problém – jednalo se ostatně o mé první představení v rámci KMD senior. Ale místo niterného prožití příběhu, který zajisté nepostrádá hloubku, jsem se neustále zoufale snažila neztratit dějovou linii, která se kvůli minimalizaci kulis, vysvětlujících komentářů nebo čehokoliv, co by divákovi alespoň trochu napovědělo, zdráhala zjevit na povrchu na delší dobu než pouhý záblesk. Dialogům nescházela dramatičnost, emocionální opravdovost ani talent herců – o jejichž všestrannosti svědčí mimo jiné scéna se sborem, kde předvedli perfektně secvičený vícehlas, bez zasazení do kontextu však poněkud ztrácely účinek na diváka. Jeho pozornost je mezitím nucena štěpit se mezi děním na jevišti, plátnem, na něž jsou kdo ví proč promítány otázky týkající se víry a videozáznamy odpovědí náhodných lidí a kulisami, představující směšně-patetické alegorie čehosi (například vedle zpovědnice visící mrtvola prasete). Když pak přijde onen, již v názvu avizovaný, konec, není si publikum – opět kvůli nejasnému vylíčení – ještě notnou chvíli jisto, že je skutečně “po všem“. Uvědomění poté budí pocity podobné situaci, kdy vám někdo vypráví příběh a neprozradí konec. Zde je naopak odhalen pouze závěr a divák, spatřiv jen „špičku ledovce“, pokládá si otázku, jak se to vlastně seběhlo, že necelistvá, místy košilatá fraška dospěla do tak mrazivého vyústění.
Přestože moderní pojetí představení dle mého názoru plně neproměnilo šanci vtisknout příběhu – jehož poselství je koneckonců nadčasové – nový rozměr, považuji inscenaci za hodnotný kulturní zážitek z hlediska skvělých hereckých výkonů a vážím si příležitosti seznámit se – byť netradiční cestou – s dílem klasického autora.
Děkuji za možnost návštěvy Zlaté kapličky a těším se na příští představení.
Za KMD, M.Hellerová, 4.A
