Nejprve jsme se vydali do jediného českého závodu potravinářského koncernu světového formátu, jakým je Coca­‑cola. V budově Coca­‑cola HBC jsme měli možnost nejen vyslechnout poutavý výklad, nýbrž také zhlédnout několik památných reklam na osvěžující nápoje, které provázely dětství každého z nás. Ve druhé části nás po dvou skupinách zavedli přímo do samotných útrob závodu, který zaměstnává takřka 1500 lidí a může se pyšnit výrobou jednadvaceti značek v bezmála šedesáti rozmanitých variantách a příchutích. Na závěr jsme stanuli před otevřenou lednicí plnou lákavých, leč jak s oblibou připomíná profesorka Truhlářová, ne příliš zdraví prospěšných slazených moků.

Jakmile jsme se s colou v tašce překonali turnikety u východu z výrobny, naše kroky neúprosně zamířily k další zastávce našeho putování průmyslovými oblastmi matičky Prahy, to jest k malešické spalovně odpadu. Ve spalovně se nám věnovali dva zaměstnanci každodenně napomáhající plynulému provozu spalovny, kteří nám postupně předvedli nejdůležitější části tohoto nevábně zapáchajícího domu počínaje v lihu konzervovaným varanem, konče čtyřmi kotli. Kotli, jež ročně spálí okolo neuvěřitelných 310 tisíců tun odpadu. Energie získaná touto metodou je distribuována k několika odběratelům různě vzdáleným od spalovny.

Při zpětném ohlédnutí za jedním z našich posledních výletů v plné sestavě nelze jinak než se radovat nad poznáním, kterého jsme exkurzí nabyli, a zároveň poděkovat profesorce Truhlářové za to, že nám umožnila ty krásné chvíle přátelství prožít.

Oliver Adámek, kvarta B