Zpráva ze zimního sportovně-duchovního výjezdu Volyně 2009

Volyně 2009, 13.-15. 2. 2009
Trochu do těla, trochu přes duši...
aneb
Nemít co dělat, to se nesluší!


Dělat rozhodně bylo co. Už od úplného začátku: bylo co dělat, abychom se vůbec sešli; nakonec se to podařilo až ve Volyni. (Přiznávám se dobrovolně: jel jsem o autobus později. Ale dorazil jsem zato o dvě minuty dřív.) Po úspěšném vylodění v našem jihočeském kotvišti jsme se jak velká (ale uctivá) voda vlili - patřičně přivítáni sympatickým knězem Hynkem - do tamějšího Husova domu, který se nám měl stát na nadcházející víkend základnou pro myšlenky, slova i skutky. A abychom se s ním patřičně seznámili, vzali jsme to od podlahy: sundali jsme koberec, snesli dřevěné židle z celého domu, chopili se šmirglpapírů a jali se brousit. Některé části oděvů Party Brusiče Lauschmanna* nejspíš nesou následky dodnes, avšak večer strávený manuální prací umí být - obzvlášť v období zkouškovém či pololetním - vítanou změnou. (Na tomto místě by se asi mělo podotknout, že většina účastníků už AG nenavštěvuje, tedy možná někdy ještě navštěvuje, ale rozhodně ne pravidelně. Převážně se pohybujeme ve světě zápočtů a zkoušek, ať už na kterékoliv straně.) Kytary nás pak doprovodily zbytkem večera až do spánku.

Sobota pak proběhla ve znamení výletu. Vlakem jsme se popovezli pod poměrně rozsáhlý vrch Věnec a následně nešlo než vyrazit na zteč s převýšením zvící dvou Petřínů, spíše necestou než cestou, přímo k vrcholu. Zima nikomu rozhodně nebyla a výstup přes balvany a padlé kmeny se nám odměnil krásnými rozhledy na prosluněné okolí. Z vrcholu Věnce, posíleni mňaminkou, jsme pak zamířili okolo zbytků tamějšího hradiště směrem zpět na Volyni. Zdaleka ne však bez zastávek kratších či delších, jako třeba obědový oheň nad Malenicemi, hraní UFO a prolézání jeskyně. Jeskyně rozhondě stála za špinavé... všechno: kdo se nikdy (dobrovolně) neplazil na břiše škvírou někde uvnitř skály, těžko pochopí. Viděli jsme jak třetihorní kosti, tak následně další mohutné kolo mňaminek (ale ony třetihorní pozůstatky mezi nimi nebyly). Věnec a následné pěší putování zpět do Volyně byla ta trocha do těla - večer pak přidal trochu přes duši, neboť jsme se sešli s Hynkem a místní evangelickou mládeží k podnětné diskusi o spravedlnosti a co s ní souvisí.

V neděli jsme se ráno zúčastnili bohoslužby po zdejším způsobu - pro mě osobně to bylo velmi příjemné. Následně odešla většina ven, pokochat se ještě Volyní, a dva jsme zůstali vládnout kuchyni, aby byl nedělní oběd skutečně řádným nedělním obědem. Po jídle už toho mnoho nezbývalo, hlavně čas se krátil, takže bylo již nutno se zabalit a zvedat kotvy. Tentokrát jsme nastoupili všichni do stejného autobusu - a více či méně pospávajíce v pořádku dorazili zpátky do Prahy.

Celá akce byla - jak bývá víkend do těla i přes duši dobrým zvykem - mimořádně skvělá až nejlepší, příjemná a ještě navíc i skutečně něčím obohacující. A už se těším na příští.

Honza Hajič